„Skočíš?“

To je to jediné, co mám teď v hlavě.

Stojím u otevřených dveří letadla. Třetina pravé špičky boty předpisově přesahuje hranu, kde se kov potkává s nebem. Cítím tři poklepání na rameno. To je znamení, že mám skočit. Nehýbu se. Další tři poklepání. Vrtule letadla řve na plné pecky. Tři poklepání. Čas jako by se zastavil. Tři poklepání. Skočím?

TEĎ!!!

Evžen Křížek chodí na moje tréninky. Baví ho pétanque, oceňuje opravdové přátelství a nejraději ze všeho vypráví o své velké vášni: skákání padákem. Rok jsem odolával jeho příběhům o nádherných pocitech ve vzduchu, krásným fotkám i zážitkům ze závodů, povídání o výhrách a prohrách a toho, co si z nich vzal. Ukázal mi dokonce na zahradě, jak se balí padák a vysvětloval, které táhlo je k čemu dobré.

Jednou jsem se před ním zmínil, že zvažuji tandemový seskok padákem. Tedy takový, kdy vás připevní ke zkušenému parašutistovi a skočíte společně.

„Tandem je nuda, skoč si sám, to je úplně jiný pocit.“

A tak jsem nakonec podlehl a kývnul na nabídku zaskákat si na letišti u mytické hory Říp.

Zdeněk z Paraklubu Říp je profík.

Zdeněk je skvělý instruktor, který mě a dva mladší kluky zasvěcuje do všeho, co potřebujeme vědět a znát k úspěšnému prvnímu skoku. Začínáme teorií a následují naučná videa. Je toho tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Ale to je jenom začátek.

Druhý den nás zavěsí do cvičného padáku a stále dokola si opakujeme základní instrukce: utáhni popruhy, skoč, ruce na břiše, nohy u sebe, počítej 121–122–123–124, otevírá se padák, zkontroluj nahoře vrchlík, provazy, slider, madla, podívej se kolem sebe, podívej se pod sebe, vezmi řídící madla, začni ovládat padák,…pak si párkrát nanečisto vyzkoušíme výskok z letadla, které stojí na letišti a nacvičíme parakotoul.

Pár centimetrů nad zemí se dá bez stresu zvládnout i spuštění záložního padáku

Úspěšně se mi podařilo složit písemné zkoušky a na konci dne se nás Zdeněk zeptá, zda si stále troufneme nechat se vyvézt do výšky 1,200 metrů a skočit do neznáma. Zrnko pochybnosti se mi objeví v mysli: zvládnu si vzpomenout na všechny důležité detaily, až vyskočím z letadla? Nebylo by lepší se teď sebrat, nasednout do auta, v klidu se vrátit domů, vzít do ruky koule a jít si zatrénovat pétanque?

Tenhle mráček ale z hlavy rychle vyháním.

„Jasně,“ říkám, „jdu do toho.“

Jde-li vše podle předpokladů, musí být plachtění vzduchem pohádkový pocit.

Ale poradím si s tím, když se mi vrchlík nenaplní vzduchem? Když se mi zamotají provazy? A co když se najednou přede mnou objeví jiný parašutista a já budu muset rychle zatáhnout za pravé madlo, abych se mu vyhnul?

A to ani nechci přemýšlet o situaci, kdybych musel – uff! – odhodit hlavní padák a bleskurychle vytáhnout padák záložní! Odpovědi na tyto otázky – stejně jako na jakékoliv náročné výzvy v životě – se mohu dozvědět jedině v okamžiku, kdy se do dané situace dostanu. S tím rozdílem, že tentokrát nebudu stát oběma nohama na zemi.

Stojím ve dveřích letadla.

TEĎ!!!

Odrážím se. Poctivě počítám 121–122–123–124, moje tělo jako by nic nevážilo. Rychle se vzdaluji od letadla. Otevírá se padák. Podívám se nad sebe a vše kontroluji. V pořádku. Beru do ruky madla, zatáhnu doprava, zatáhnu doleva, padák mě poslouchá! Kolem mě rozkvétají další barevné květy s parašutisty. Čeká mě zhruba čtvrthodinka dechberoucího vznášení se ve vzduchu. Vychutnávám si modré nebe s mráčky i všechny odstíny zelené, které vidím pod sebou. Přistání je o něco drsnější, než jsem si představoval, ale přežiji ho ve zdraví!

Zvedám palec nad hlavu, aby instruktor Zdeněk věděl, že je vše v pořádku. A moje mysl se vrací pár minut zpátky. Měl jsem při výskoku ruce správně a nohy u sebe? I přes nekonečné opakování a dril před skokem řeknu po pravdě – myslím, že ne. Ale díky pečlivě promyšlené výuce se mi to důležité podvědomě dostalo pod kůži. Jinak by mě nekontrolovaný skok rozhodil tak, že bych to těžko zvládal. A to se nestalo.

Evžen byl první, kdo mi pogratuloval k úspěšnému přistání

S pocitem uspokojení si moje nohy znovu navykají na pohyb po zemi. Nejsem v euforii; i v běžném životě obvykle své pocity ovládám. Ale potěšení a teplo se mi rozlévá po celém těle. Postupně a přirozeně se mi v hlavě objevují paralely s mojí velkou vášní – láskou k pétanque a trénování druhých a ptám se:

Co jsem si ze skoku padákem vzal pro život a pro pétanque?

Respektování trenéra. Zkušený trenér ví, kudy vás vede a proč právě touto cestou. I když si někdy hráč myslí, že to ví lépe a nepotřebuje přehodnocovat a opakovat to, co už (podle něj) dobře zná. Bez respektu a důvěry ke Zdeňkovi bych neskočil. A bez vzájemné víry ve společnou cestu se z mých svěřenců stanou bývalí svěřenci.
Týmová spolupráce platí i v individuálním sportu. Ve vzduchu jste s padákem sami. Při pétanque jste v kroužku při házení koule také sami. V obou případech ale potřebujete vědět, že vaši parťáci vám vytvořili potřebné podmínky pro úspěšný výsledek. Nevíte, kdo vám balil padák a musíte věřit, že to udělal s veškerou péčí. Samotný skok nebo hod už je pak ale jenom na vás.
Z nadhledu je vše jiné. Vždycky jsem si říkal, jak je hora Říp velká a rozlehlá. Ale ze vzduchu mi to chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že ten malý zelený ostrůvek pode mnou je kopec, který jsem již tolikrát v životě obdivoval. Seskok padákem zcela mění perspektivu, ale i při pétanque je důležité si uvědomovat různé úhly pohledu a trénovat jejich využívání. Hráči se musí soustředit, vizualizovat, sledovat hru, přemýšlet několik kroků dopředu. To zdůrazňuji všem svým svěřencům a sám vím, jak je to na turnajích obtížné. Potřebný nadhled získá člověk zkušenostmi, opakováním, postupným zlepšováním se, praktikování správného dýchání. Jedna koule může velmi rychle změnit situaci při zápase. Proto je důležité se na každý hod maximálně soustředit.
Překroč hranici a zažij nepoznané. Hranice mezi úspěchem a propadákem je často velmi úzká. V letadle ji reprezentuje hrana otevřených dveří. Skočíš a překonáš se? Nebo to vzdáš, posadíš se a vrátíš se zpátky v letadle? Stanov si v pétanque i v životě ambiciózní cíle. Nauč se vše potřebné, abys jich dosáhl. A pak měj odvahu udělat první krok bez ohledu na to, jak bude velký. I když nevíš, co tě čeká za rohem. I když zatím netušíš, jaký je to pocit, když tě vítr odfoukne a ty se dostaneš do prostoru, který se teprve učíš poznávat.

*Zapadající slunce před přistáním vytváří kouzelnou scenérii*

Děkuji Evženu Křížkovi, že mi tento adrenalinový zážitek přinesl do života. Evženovi je 72 let, ale svojí odvahou a nadšením strčí do kapsy mnohé z těch, kterým není ani polovina. A děkuji Zdeňkovi Karhanovi, jeho kamarádovi a instruktorovi, který mi svojí profesionalitou a nakažlivým zápalem pro skákání padákem dodal potřebný klid k tomu, abych se posadil do letadla a pak se bezpečně dostal zpátky na zem.

Petr Fuksa
Mezinárodní trenér a propagátor pétanque
Autor Online školy pétanque
E-mail: fuksa@petanque-pro-vas.com